Konstanty a proměnné nosných rozporů kapitalismu

11. 5. 2017

(příspěvek na teoretickém semináři k otázkám rozvoje materialistické dialektiky)

 

Milé kolegyně, vážení kolegové,

název zní honosně – Konstanty a proměnné nosných rozporů kapitalismu. To téma však sotva může být jakkoli komplexně pokryto v pár minutách. Pokusím se nastolit aspoň to, co tvoří jeho nosnou kostru – a stylem, co není jen pro lidi, kteří jsou doma v čisté teorii. Podle mne má totiž především velký prakticko-politický dosah.

Bude to spatra, a proto asi i trochu neucelené, za což se předem omlouvám. Jsme na tom jako bájný mořeplavec, co musel proplout mezi Scyllou a Charybdou - a neuvíznout ani na jednom z těch skalisek. Tím prvým hrozí  formulace „podstata kapitalismu se nezměnila“. Těm, co si v ní libují, se zdá, že tím brání jednu z klíčových pravd – navíc hlavně mezi mladší a střední generací. Jenže právě vůči ní to mnohdy vyznívá kontraproduktivně – kdokoli totiž uvěřil v tezi o „konci dějin“, toho v přesvědčení, že jediným životaschopným systémem je kapitalismus, proti své vůli budeme utvrzovat i my sami.

Druhým z těch skalisek je stereotyp, k němuž tíhne pohled na nové jevy na tváři kapitalismu. To téma bylo právem na pořadu hlavně od 60. let.  Tehdy šlo vesměs o manévry, jimiž musely vládnoucí kruhy západních reagovat na praktickou výzvu socialismu. Tím víc jim bylo třeba nahlédnout pod kůži tak, aby se předešlo iluzím, že nové fenomény mění i samu podstatu. Leckoho to však dovedlo až k sebeklamu, že cokoli se na tváři kapitalismu mění, směřuje a priori k jeho lepší, lidštější, přijatelnější variaci. Dnes však musíme najít kuráž k pravému opaku – obnažovat to nové, co kapitalismus naopak odlidšťuje a v mnohém vrací ještě mnohem víc zpátky, než si to leckdy připouštíme. Právě to se však děje jen velice nedostatečně – někdy jen z obav, co na to dnešní „mainstream“, jindy i ve vleku určitých kalkulací. Jenomže právě to je téma, které musíme otevřít na celé ploše i do adekvátní hloubky.

Jedinou metodou, jíž se to dá smysluplně zvládnout, je materialistická dialektika, námět dnešního setkání. Tím víc bych chtěl ocenit, že se koná, i úvodní vystoupení Františka Ledviny, nadmíru inspirující a produktivní pro naši další práci – jak na poli teorie, tak v radikálně levicové politice.  

Bez tohoto pramene zůstaneme na suchu a budeme slepě tápat. Kategoricky to stojí i u Lenina. Když mu za první světové války zbylo víc času i na hlubší studium filozofických otázek, ve známých poznámkách z té doby píše, že skutečný marxista se neobejde ani bez znalosti Hegela – protože jinak, bez hlubšího osvojení materialistické dialektiky, jež jeho dílo obrátila z hlavy na nohy, je odsouzen k povrchnosti, jež nikam nevede. Rehabilitovat, reanimovat – či chcete-li přímo restituovat - tuto pravdu je nejvyšší čas. Ruku však na srdce:  kolik z nás, uvnitř naší strany a kolem ní, se dokáže přimět, aby tou cestou aspoň vyrazili? Osobně cítím odpovědnost za to, aby tu příležitost dostali hlavně ti nejmladší z nás. Jsou mezi nimi i borci kolem třicítky, kteří už přitom mají slibně našlápnuto. Rád uvádím hlavně příklad jednoho z nich, který mne žádal – sám coby expert na IT, když mi doma opravoval počítač – zda bych mu nepůjčil opus magnum Evalda Iljenkova, jehož náročnost signalizuje už název – „Dialektika abstraktního a konkrétního v Kapitálu K. Marxe“. Poslal jsem ho do Šmeralovy knihovny – a zároveň mu slíbil, že pokud tam Iljenkov nebude, půjčím mu vlastní exemplář. Potkám ho za půl roku a ptám se, jak je daleko. On mi se skromností, která ho zdobí, hlásí, že si ho sehnal v angličtině. Na můj netajený údiv reagoval vysvětlivkou, že si tak při jednom zlepšuje i marxistickou terminologii v hlavní světové řeči. Ve svých řadách máme i takové kluky. V aktualizovaném systému politického vzdělávání, který jsem se zavázal předložit vedení strany, musí dostat šanci na úrovni, které už dosáhli. Pokud ji nebudeme soustavně kultivovat – a těm, kdo ji mají, nedáme i adekvátní uplatnění -  české levici hrozí už za nějakých 5 - 10 let programová slepota.

Teď však zpátky k úskalím, jimiž jsem začal. Je základní rozpor kapitalismu skutečně nehybnou konstantou? Jsou čímsi, co se nemění, i jeho ostatní rozpory? Tvrdit to by se rovnalo negaci materialistické dialektiky. Vývoji samozřejmě podléhají nejenom jevy na vnější tváři kapitalismu, ale i jeho hybné rozpory. Tím systematičtěji je potřeba se jimi zabývat. Klade to logicky i podotázku, kudy do tématu vede adekvátní vstupní brána – má-li jít o seriózní rozbor, a ne jen svévolnou spekulaci. Mám za to, že jde především o proces akumulace kapitálu, jeden z úhelným kamenů Marxova Kapitálu s velkým „K“, od premiéry jehož I. dílu uplyne letos rovných 150 let. K jubileu se chceme důstojně vyjádřit i my. O možné spolupráci jsem diskutoval i s Rosa Luxemburg Stiftung, dceřiné struktuře německé strany Die Linke. Ta sice nestojí na stejných programových základech jako my a spojuje jak síly reformistické, tak radikálně levicové, marxistické orientace. Jak k výročí I. dílu Kapitálu, tak Říjnové revoluce v Rusku však připravuje celý hrozen zajímavých akcí i publikací. Uvažujeme společně, jak obě témata spojit – v případě Říjnové revoluce s akcentem na její dopad hlavně ve střední Evropě – což má za dnešní atmosféry i jisté taktické přednosti.  

Otázka akumulace kapitálu prošla v marxistické teorii své vývojové etapy. Pevné základy jí položil sám Marx, tím se však další vývoj rozhodně nezastavil.  On sám třeba tam, kde zmiňuje burzu, ji ještě vnímá jako téma, které nás, dělnické hnutí, nezajímá – „oni si spekulují za své peníze, a nás se to proto  netýká“. Už Engels to vidí pár let nato jinak. Burzu, finanční spekulace a rodící se finanční kapitál označuje za jedny z nosných otázek. Tím větší pozornost vyžadují z naší strany dnes.

Marxovu definici základního rozporu kapitalismu všichni známe. Podstatu vztahu mezi prací a kapitálem postavila z uší na nohy. Rozbila apologetickou říkanku o spořivém prasátku, z nějž povstal kapitál, co dává milostivě práci jiným. A doložila, že podstatou kapitalismu není konkurence, nýbrž monopol – třídní monopol na vlastnictví výrobních prostředků. Čím to dál rozvinul Lenin, toto auditorium jistě dobře ví. Méně však bývá známa pozoruhodná kniha Rosy Luxemburgové, nazvaná přímo Akumulace kapitálu. Koho dosud minula, vřele doporučuji, jde o velmi zasvěcené dílo. Pomáhá orientaci právě v tom, se na dané téma děje dnes.

Joseph Alois Schumpeter sice – hlavně ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie – v kapitalismu „konec dějin“ rozhodně neviděl. Právě on mu však dodal i zdánlivě neotřesitelné alibi – verzí o kapitálu coby motoru „tvořivé destrukce“. A tedy i zisku jako odměně za riziko, kterou se jí vystavuje. Pro dnešní apologii kapitálového vztahu je to argument poslední instance. Světová finanční a ekonomická krize, jež vypukla v letech 2007 – 2008, ho vyvrací, tak jako ještě nic. Jako na dlani totiž prokázala hlavně jedno pravidlo: čím větší díl zisku kdo v globální vertikále kapitálu dosahuje, tím menší je riziko, které sám nese. Nejmarkantnější ze všech demonstrací je to, co se děje na finančních trzích. Tady je faktický rozvod mezi ziskem a rizikem téměř absolutní. Čím výš na globální vertikále se daný kapitál nachází, tím patrnější ten rozvod je – i nehoráznější co do svých manýr a následků.  

Nejde přitom jen o čistě finanční oligarchii. S pojmy „kasino“ či rovnou „kasinový kapitalismus“ sice žongluje i liberální teorie a publicistika. Většinou ale s průhledným cílem vytvořit zdání, že se prostě „virtuální ekonomika“ odtrhla od ekonomiky „reálné“. A že jde jen v zásadě nahodilý, a tudíž i napravitelný karambol, způsobený tu mikrospánky regulačních úřadů, tu přemírou „morální hazardu“ toho či onoho konkrétního burziána. Rozvod  zisku a rizika však narůstá i v horních patrech nadnárodních koncernů, které se prvotně nezabývají ryze finančním švindlem. Příkladem je často až brutální „asymetrie“ mezi „matkami“ a „dcerami“ automobilových, potravinářských, farmaceutických či jiných koncernů, natož pak mezi velkokapitálem, určujícím pravidla hry, a jeho finančně i mocensky slabšími subdodavateli. Zvlášť markantním případem jsou i franšízové řetězce, inkasující rentu hlavně za propůjčení „trade mark“, resp. submisivní vstup do vlastní marketingové sítě.  Přišel jsem s nimi do styku i velmi osobně – a sice ve sféře hotelového byznysu. Ba přímo i v nablýskané centrále celého holdingu, který těch obchodních značek nahamonil celou řadu. Jeho vysocí manažeři – jinak lidé až šokující měrou duchem prostí – o čemkoli typu podnikatelského rizika už neměli ani tušení. Vysílají po světě třicetileté i mladší cápky, vybavené „závazným řešením“ všeho od rozměru každého ručníku až po barvu malby k hotelové koupelně. Už prvá návštěva takového „know-how“ vyjde majitele hotelu na několik desítek tisíc dolarů. Bez sebemenší záruky, že mu členství v řetězci skutečně přinese výnos, rovnající se aspoň investicím, které by jinak nevynakládal vůbec anebo jen v mnohem skromnějším rozsahu. Ten, kdo franšízu poskytuje, inkasuje zisk od prvého krůčku vzájemné komunikace a také za každý další. Veškeré riziko podnikání nese ten, komu svou obchodní značku propůjčuje.

Obrat „dobyvatelé renty“ už stačil zdomácnět v zahraniční i naší kritické teorii a publicistice. Nejde o hyperbolu, ale velice trefný terminus technicus pro horní patra kapitálové vertikály. Ba pro bizarní comeback toho, co bylo podstatou feudálního vztahu, do pozdního kapitalismu. Někteří autoři hovoří o postupující „refeudalizaci“. Vrátíme-li se k tématu našeho semináře – tedy zákonům a kategoriím materialistické dialektiky – otevírá se nám velké panorama vzájemných přechodů mezi rostoucí kvantitou a novou kvalitou, stejně jako  negace negace. Kursy marxistické filozofie, které jsme absolvovali zamlada, hýřily příklady, ilustrujícími pohyb k něčemu vývojově vyššímu a zpravidla i pokrokovějšímu. Tady se ovšem odehrávají obludné historické zpátečky.  Tím přehledněji stojí i otázka jejich příčin. Tkví právě ve stupni, jejž dosáhla akumulace kapitálu. V mantinelech, které si sama klade. V nadvýrobě kapitálu, která už není jen rozbuškou periodických krizí, bolestných sice, ale nakonec jen epizodických, nýbrž permanentním systémovým tumorem. Kdy nůžky, rozevřené mezi penězi, co chtějí zase jen „dělat peníze“ – a penězi, za něž si plebejská většina kupuje zcela reálné zboží a služby – dosáhly takového úhlu,  že k masivnímu „morálnímu hazardu“, dezerci z reálné ekonomiky do spekulace, švindlu a „zločinu bílých límečků“ nutí ty, kdo svůj mamon chtějí zhodnocovat, v podstatě svou imanentní logikou. K čemu to vede zcela nevyhnutelně, ukázala právě první globální krize našeho století – na jedné straně „černá díra“ děsivých ztrát a dluhů na smetišti finančních trhů; a na druhé rostoucí zadluženost  plebejské většiny. Obojí přikrmuje i tzv. suverénní dluh, tedy prvotně soukromé dluhy, které se „znárodňují“. Ten dluh je očividně nesplatitelný, stává se obrovským ekonomickým, ergo i sociálním břemenem už dnes - a mrzačí i život příštích generací. Jen tak „odepsat“ se už, aniž to bude mít tektonický dopad, nedá.

My jako radikální levice máme velký dluh jak na téma dluhu, tak celé zásadní proměny kapitálového vztahu. Kdo z nás se ho pokouší překonat, hrozí mu nelichotivé následky – až po „stalinistu“, „dogmatika“ a čert ví, co ještě. Příčina je nabíledni. Pokud se to, o čem byla řeč, vezme za bernou minci, plyne z toho  celá řada závěrů, které se zdaleka netýkají jen teorie. Desítky let se někteří autoři trápí tím, že cesta za hranice, za horizont kapitalismu, ztratila hybatele, subjekt, který mívala dřív. Protože zjednodušeně řečeno – standardní dělnická třída v modrých límečcích představuje nepoměrně menší část populace, než tomu bylo dříve, a oproti minulosti je i vlivem řady faktorů atomizována. Objektivní podmínky, které dřív formovaly její třídní vědomí, zájmovou sounáležitost, se jakoby „rozdrobily“. Tím větší šanci nám však nabízí právě to, kam dospěla akumulace kapitálu, proměna horních pater zisku v rentu a další faktory, zpřehledňující anatomii kapitalismu v míře a způsobem, jenž nemá obdoby.

Sociální zázemí změny k lepšímu se nezúžilo, ale naopak rozšířilo. Jen je musíme správně oslovit. Tak jako kdykoli v minulosti to má reálnou, skutečně produktivní šanci, bude-li střet zahájen proti tomu segmentu vládnoucí třídy, který už vnímá antagonisticky většina. A tedy právě ryze parazitnímu kapitálu, který sám nic neriskuje – ba dokonce mění ve svůj privátní kapitál veřejné finance. A také „peníze jiných lidí“ (v originále „other people´s money“), tištěné na běžícím pásu – a poskytované těmto „elitám“ s nulovým či dokonce záporným úrokem. Aby je měnil v nástroj „finančních pák“ – leckdy v poměru 50 : 1 vůči vlastnímu kapitálu. A to vše je „právo silnějšího“, které – pokud je vytáhneme ze tmy v celé nahotě – je s to politicky aktivizovat nejen masu, která mu hluboko do kapsy, ale i většinu těch, kdo vyvíjí produktivní činnost na vlastní riziko a odpovědnost, takže riskují i vlastní bankrot, ne-li ztrátu střechy nad hlavou.

Právě to vnáší kardinálně nový moment i do poměru mezi obecně demokratickými a socialistickými cíli. Antikapitalistický náboj jsme mívali ve zvyku spojovat až s druhým z nich. Troufnu si tvrdit, že doba mění i tuto zdánlivou konstantu. Dnes se to, co bývalo na pořadu až ve fázi, překračující horizont moci kapitálu, mění v urgentní obecně demokratický – ba v mnohém přímo obecně civilizační imperativ. Leckdo se tomu zuby nehty brání. Má to za ztřeštěnost - a každému, kdo před touto logikou nestrká hlavu do písku, přisuzuje buď dogmatické snílkovství, anebo dokonce avanturismus. Ne-li snad přímo snahu pokoutně přitáhnout Auroru až pod Karlův most - a vypálit na Strakovku nebo na Hrad.

Je to kolosální nesmysl. Nazývat věci pravým jménem není výzvou „obsadit  nádraží, poštu a telegraf“. Tajit před lidmi i sebou samými, kam že se propadá pozdní kapitalismus, není jen lží do vlastní kapsy. Je to pozvánka do kostýmu „užitečného idiota“. Komparsu iluzionistů, hlásajících „reformovatelnost“ kapitalismu tam, kde už reformovatelný není. Naším úkolem je dávat lidem naději, a ne šířit plané iluze. A tedy říkat celou pravdu o tom, kam až degeneruje kapitalismus, co vše už v jeho silách není, i kdyby se v jeho „elitách“ probudilo usedavé svědomí. Jedině najdeme-li způsob, jak ukázat dnešním generacím, co v silách tohoto systému není a už nikdy nebude, nenechá je to  lelkovat v čekárně na Godota. Teprve tak předeženeme všechny populisty, co šermují silnými slovy, ale končí přesně u čáry, kde by je museli vážně i v praxi -  a řadí způsobnou zpátečku. To je věc, v níž nás znovu – nedokážeme-li ji srozumitelně promítnout  už v programu pro letošní říjnové volby – překřičí každý Babiš a dokonce i Okamura. Tím víc, oč víc se sami budeme konejšit vidinami, jak se vyplatí být „hlavně slušný“. Právě o tom je jasná zpráva, kterou nám vysílá materialistická dialektika, aplikovaná na dnešní politiku.

Naše velké téma zní jednoznačně: říkat celou pravdu o kapitalismu, o labyrintech a mezích, z nichž už není s to vyskočit – a umět právě z vývojové dialektiky kapitálového vztahu vyvodit témata, která ji zpřehlední všem, o jejichž získání jde. Právě to je téma, které nám nikdo a nikdy ukrást není s to. Obavy, aby nám jiní „neukradli témata“, je jen trapné alibi. Naši předchůdci jimi nikdy netrpěli. Generace, spojená s mužem, od jehož narození nedávno uplynulo 120 let, je naopak katapultovala bez všech zábran – a nutila ostatní, aby se k nim nejen vymezili, ale tak či onak se s nimi ztotožnili. Jediné, nač si dávala pozor, bylo, aby je kdokoli neobracel vzhůru nohama, v rozporu s jejich skutečným smyslem v zájmu většiny. Přistoupit k tomu obráceně, jak se to mnohdy děje, se rovná riziku, že nám sílící kritické nálady ukáží zády jednou provždy. Hledat pak viníka, který to způsobil – tím spíš v tom, kdo jím není ani náhodou – bude beznadějně pozdě. A to je zcela bezprostřední důvod, proč tolik potřebujeme právě materialistickou dialektiku – aby se stala znovu základem našich politických koncepcí. Bez ní to zůstane jen o povrchního tlachání.

Klíčové téma, které to nastoluje, nás už už před lety spojilo s Mílou Ransdorfem. Já s ním přišel a on pro ně vymyslel název - protiparazitní koalice. Troufnu si tvrdit, že na konfrontaci s mikroskopickou parazitní špičkou kapitálu má – „an sich“ a dokonce i „für sich“ - zájem 90 - 95 % obyvatelstva. Mají ho všichni ti, kdo se živí jen svým mozkem nebo rukama. Mají ho však i velmi početné vrstvy těch, kdo nesou na trh kůži vlastního podnikatelského rizika. Ani oni totiž nejsou v pozici těch, kdo si přihrají miliony ze státní kasy, změní je ve vlastní kapitál v ekonomice a dokonce i politice – aby právě tím vyhrávali i volby a díky tomu si tu „investici“ z peněz náš všech vrátili i s úrokem v podobě veřejných zakázek, dotací a grantů na svá vlastní konta.  Jen to, co tento zvrhlý koloběh zvrátí, povede i k relativní demokratizaci politického života. Ten kapitál, který je skrznaskrz parazitní, je totiž i velká držgrešle. Na vlastní účet a riziko by do politiky neinvestoval ani  pěťák. Činí tak výlučně za peníze, které si přikrade z veřejných zdrojů.

A právě to jsou témata, jimiž lze už dnes oslovit většinovou veřejnost. Budeme-li mít dost kuráže i invence, které to předpokládá. Nazveme-li věci pravým jménem - a právě na tomto základě začneme měnit poměr sil. Cokoli menšího je skutečně levicové agendě jen medvědí službou. A místo skutečné změny k lepšímu seje jen sklizni všelijakých populistů.

Autor: 
Josef Skála, místopředseda ÚV KSČM
Zdroj: 
Ideologické oddělení ÚV KSČM